Obr u Petrůvky

 Kousek od Vraní Lhoty nedaleko Bouzova směrem k městěčku Trnávka, mezi Plechtincem a Pěčíkovem, býval před dávnými a dávnými časy obr. Sedával na kopci a rozhlížel se po okolí. Před ním se zelenaly louky a krajem protékala řeka. Odevšak se ozýval ptačí zpěv a lesy byly plné zvěře.

 Ale kdykoliv se na pahorku usadil obr, tu všichni ptáci ulétali s poplašeným křikem. Také zvěř se rozutíkala, sotva ho spatřila. A jak by se ho nebáli? Vždyť byl tak veliký, že hlavou dosahoval až do oblak. Kudy po celé dny chodil, to nikdo nevěděl. Ale musel ujít pokaždé kus cesty. Celý utrmácený dlouhou chůzí usedl vždycky na kopec, aby si odpočinul. Bolely ho nohy a chladil si je v řece Jevíčce.

 To místo se mu tuze líbilo a rád se tam zdržoval, ale zlobil se, že ho ptáci vyrušují svým zpěvem. Hrozíval jim zaťatou pěstí a oni po­lekaně ulétali.
„No počkejte!“ volal na ně obr, „však já vás proženu! Chci tady mít úplné ticho!“

 A rval ze skály u Petrůvky kamení a házel jím kolem sebe na všechny strany. Tak vznikly pahorky a stráně kolem dokola, jen údolí Třebůvky a Jevíčky zůstávalo rovinaté — to vždycky přehodil. Byl velice silný a házel daleko obrovské kusy skály, takže krajina se pomalu celá změ­nila. Kde dřív byla rovina, tam vznikly kopce a stráně.

 Jednou chodil dlouhou dobu po světě. Když se vrátil ke skále, byl tuze unavený a těšil se, že se pěkně prospí. Ale jak ho ptáci uviděli, začali křičet a plašit se a on nemohl usnout. Tu se rozhněval a rval celé kusy skály a rozhazoval je kolem sebe, aby zahubil všechno živé, co před ním utíkalo a ulétalo. Tím se unavil ještě víc, strčil nohy do řeky a upadl do hlubokého spánku.

 Zatímco spal, rozzuřila se hrozná bouře. Voda se z mračen jen lila a zanedlouho se řeka rozvodnila. Spousta vody se hrnula řečištěm, pro­tože se nemohla rozlít do kraje, když obr všude rozházel vysoké skály. Povodeň podemlela břeh, na kterém spal obr. Nohy se mu sesouvaly níž a níž, až celý ležel ve vodě. Řeka vystoupila ještě výš a hnala se prudčeji, až se obr ve valícím se proudu nadobro utopil. Vlny se pě­nily, šuměly a odnášely mrtvého obra do dálky.

 Od té doby se už krajina kolem Petrůvky neměnila, protože obr nerozhazoval skály kolem sebe. Ale stále ještě se u Petrůvky ukazuje místo, kde kdysi obr sedával a odpočíval.