Bílá paní ve Vranové Lhotě

 V dávných dobách bydlel na zámku velmi zlý pán. Byl znám po celém kraji jako zápasník a silák, rváč a náruživý lovec. Na jeho zámku a v okolních lesích panoval stále čilý ruch. Často hlaholily nad divokou Třebůvkou a v okolních lesích táhlé zvuky lesních rohů, a v lesnatém údolí se rozléhal divoký štěkot psí smečky, jásavé halali rozjařených lovců a veselé hlasy honců. Avšak jednoho dne se vrátila lovecká družina tiše a zamlkle a přinesla zámeckého pána mrtvého. Při divoké štvanici vyletěl ze sedla a pádem se zabil.

 V zámečku zavládl tíživý smutek. Ovdovělá paní, která těžce nesla nevázaný život svého hrubého muže a modlila se často za jeho poklesky, uzavřela se od toho dne do své komnaty a dlela stále jen na modlitbách. Zámek se proměnil v smutný klášter. Služebnictvo chodilo jako stíny. Jen občas se rozlehl na zšeřelé chodbě hovor služebnictva nebo veselé kroky komorných, když doprovázely krásnou zámeckou dceru k hrám a zábavám, nebo na panství některého ze sousedů. Krásná dcera zesnulého pána měla ve svých žilách bujnou a nepokojnou krev svého otce. Touha po rušném a rozmanitém životě hnala ji z místa na místo, ze zábavy do zábavy.

 Těžce nesla zámecká paní tyto její touhy; často ji laskavě mateřsky domlouvala, aby své mládí nepromarňovala jen v povrchních zábavách a světských požitcích. Marná však zůstala varovná a prosebná slova matčina. Bujné děvce jako by neslyšelo.

 Byl veliký svátek, již pozdě k ránu, a matka netrpělivě čekala na návrat dcery z plesu na bouzovském hradě. Služebnictvo klečelo již dlouho v šeré zámecké kapli na modlitbách, připravený kněz čekal na příchod panstva, když náhle přijel posel z hradu bouzovského se vzkazem, že panna je právě v nejlepší zábavě, a že se proto bohoslužeb nezúčastní. Zarmoucená paní zahořela prudkým hněvem nad bezbožností své rozmařilé dcery a zvolala ve spravedlivém hněvu:

 "Proklínám tě, bezbožnice. Ať se propadneš do hlubin země a po smrti nenajdeš klidu a pokoje, kterými nyní tak pohrdáš."

 V tu chvíli se rozezpívala nad zámkem naříkavá meluzína a její nářek zalehl hlasitě do zámeckých oken. Krutá kletba matčina se splnila. Od té doby se zjevoval za větrných nocí v zámku bledý, mlhavý přízrak prokleté panny. Vycházela vždy z podzemních sklepení, kde byly hrobky dřívějších majitelů zámečku, a vystupovala širokým schodištěm do zámku, procházela jako bílý stín temnými komnatami nesouc v ruce hořící svíčku a v druhé stříbrnou misku. Bohaté horké slzy, které jí kanou z očí zarudlých pláčem, padají do misky. Pláče z lítosti nad neláskou a neposlušností k matce a nad svou dřívější bezbožností. Až se stříbrná miska naplní slzami lítosti a pokání, bude vysvobozena.

 Krutá kletba matčina ji však stále pronásleduje a oddaluje její šťastnější osud. Kdykoli má misku skoro plnou, objeví se neznámý duch, misku ji vyrazí a její bludnou pouť prodlužuje do nekonečna. Když temnota obestře kraj a svým pláštěm přikryje údolí i vesničku, bleskne prý do nočních chmur podivný svit oken zámečku, hned tu, hned zase tam. To prý bloudí pustými síněmi bílá paní, hledající svůj klid a odpuštění. Zámeček, kdysi útulný a živý, krčí se ve vesnici jako zbytek panské slávy a moci. Za jasných hvězdnatých nocí, kdy záplava měsíčního světla padá jako proud vody na spící vesničku, trčí zámeček smutně k nebi, jako by svými zdmi, které ošlehaly větry a deště, vzpomínal zašlého života.