Skip to main content

10 duben 2022

Děda Šépka a lesní světýlko

Kategorie: Pověsti, Zobrazeno: 220

Děda Šépka a lesní světýlko

 Děda Šépka byl statečný muž a hned tak něčeho se nezalekl. Bylo mu jedno, jestli šel v poledne nebo o půlnoci hustým lesem z Rovně, z Vražného nebo z Vranové. A přece v době, kdy byl ještě mladý, rozprostíraly se všude zrádné bažiny a močály a v lese chodívali nejen loupežníci, ale i bezhlaví muži. Ohnivých mužů bylo všude taky plno, v poli bývalo vidět záhadné záře a ze všech stran se ozývaly podivné zvuky.

 Světýlka vídal děda na svých nočních cestách tak často, že si jich vůbec nevšímal. Chodil kolem nich klidně a nikdy ho ani nena­padlo, že by se mu mohlo něco přihodit. Chodil polem i lesem beze strachu. V ruce míval pádnou hůl a v ústech fajfku. Měl tedy dva společníky, sice ne živé, ale věrné, a ti ho nikdy neopouštěli.

 Jednou šel v tmavé noci z Vražného. Aby mu cesta lépe ubíhala, vyndal z kapsy dýmku, nacpal ji tabákem a těšil se, jak si zakouří. Vytáhl křesadlo — ale tu najednou zjistil, že nemá hubku. To ho dohněvalo. Těšil se na kouření a zatím musel držet v puse vyhaslou dýmku. Marně hledal po všech kapsách, hubku někde cestou ztratil.

 Co mám dělat, abych si mohl zapálit? uvažoval dopálený děda. Vrátím se do Vražného a poprosím někoho o připálení. Já, ale za chvíli bude půlnoc, přeci nebudu budit lidi ze spaní! Kdyby aspoň někdo šel lesem, ale odnikud není slyšet kroky, jen srnčí bekání.
Ale co to? Na pokraji lesa se objevilo světýlko. Šépkovi hned pro­letěla hlavou spásná myšlenka: Co kdybych na ně zavolal a poprosil, aby mně zapálilo tabák? Když svítí, musí mít oheň a ten já zrovna potřebuju.

 Nerozmýšlel se dlouho a začal na světýlko volat a pískat, ať přijde blíž. Světýlko se zastavilo, zatřepetalo se — a už stálo u něho. Osvítilo cestu i křoví a tu děda poznal, že je zrovna u obrázku pověšeného na stromě. O tom místě se vypravovalo, že tam straší. Ale děda Šépka se nebál a hned poprosil světýlko, ať mu zapálí tabák v dýmce.
 „Ztratil jsem někde troud a na kouření mám velikou chuť,“ vy­světloval, „ty máš dost ohně, mohlo bys mi zapálit.“
Světýlko se přiblížilo těsně k němu a najednou z něho začaly pršet ohnivé jiskry. Šépka je chytal do své fajfčičky, bafal, bafal, až tabák chytl. Děda se zaradoval, spokojeně vypouštěl kouř a bez poděkování šel dál.

 Světýlko zůstalo stát bez pohnutí na místě a když se Šépka za chvilku ohlédl, uviděl, jak z něho srší ohnivé jiskry a rozletují se vysoko daleko.   Vypadalo to, že se světýlko zlobí, že někomu hrozí — a děda dostal vítr. Dal se do běhu, utíkal cestou necestou, jenom aby už byl doma. Z dýmky ani nezadýmal, ačkoliv se na to tak těšil. Běžel na Plechtinec, sotva dechu popadal. Přiběhl domů celý zpocený a dopadl těžce na židli v kuchyňce. Poprvé v životě poznal strach z něčeho, čemu se jindy jen vysmíval.

 Žena se ho vyptávala, čeho se tak polekal. Ale trvalo chvíli, než se děda vzpamatoval a mohl jí povědět, co se mu se světýlkem přihodilo.
„A cos mu řekl?“ ptala se ho žena.
„Nic. A co jsem mu měl říct?“ diví se děda.
„Měls mu pěkně poděkovat za posloužení,“ řekla žena.
„Na to jsem zapomněl! Myslel jsem, že to není třeba,“ vymlouval se Šépka.
„To je chyba!“ řekla žena. „Ono na to jistě čekalo. Byl bys ho tím vysvobodil. Dej pozor, ať se ti světýlko za tu nevděčnost nepomsti!“
 Šépka si povzdychl. Co teď mohl dělat? Od té doby se světýlek bál a v noci nerad někam chodil lesními cestami. Nechtěl se setkat se světýlkem, ke kterému se tak nepěkně zachoval. Musel-li však přece někam jít, dbal, aby měl v kapse křesadlo i hubku, aby nemusel příště zas prosit o připálení světýlko.

Hodnocení

0.0/5 hodnocení (0 voleb)

Napsat komentář

Komentujete jako host.